OCEANO jsou pro mě spojením válcujících riffů, breakdownů, sem tam i atmosféry, ale hlavně pak nelidského guttural vokálu Adama Warrena. S sebou přivážejí mladou australská mláďata MAKE THEM SUFFER, které mám zaškatulkovaná spíše jako další ze zástupu zaměnitelných umírněných melodických deathcoreů s klávesami.

Ti nastupují bez něco po čtvrt na devět bez vokalisty Seana Harmanise a tak se pár vteřin těším na to, jestli podobná deathcoreová skvadra ustojí instrumentální koncert. Záhy jsem ovšem zklamán tím, že MAKE THEM SUFFER si přivezli playback a tak je vokál slyšet. Dokonce mnohem lépe než u OCEANO. I přes to si mě mladí Australané získali. Nasazení, viditelná radost ze hry, fajn zvuk. Tím, že jsou bez frontmana, se rozhodit nenechali a možná je jen škoda, že mikrofon byl opravdu osamocen po celou dobu, ačkoliv situace přímo vybízela k tomu, aby přišla minimálně jedna hostovačka s Adamem Warrenem. Nebo alespoň s někým z publika, protože texty uměli minimálně první dvě řady. Nakonec mě ani ty pseudo - symfonické klapky tolik neiritovaly. Hudebně lehce vyčpělé, ale podané s razancí a radostí.

OCEANO vlastně neustále mění obsazení. V každém případě ta sestava, která mě kdysi usadila na zadek debutem „Depths“, se zřejmě nikdy nevrátí. Od té doby se tato kapela jakoby zastavila. Jednokytarová sestava ji oklešťuje jen na breakdownové válcování, prostor na vyhrávky, jakou byla například titulní instrumentálka z prvního alba, prostě není. Přišel jsem na Adama a toho jsem dostal až v poslední třetině koncertu. Proč? Do první poloviny nebyl jeho vokál téměř slyšet a až když jsem se po polovině koncertu postavil ke zvukaři, začala se situace lehce zlepšovat.

Set po krátké úvodu startuje klipovka „The Taken“ z nového alba „Ascendants“, kde je vokál naprosto nepostradatelný. Prostor Sedmičky bohužel při OCEANO ozvučuje kapelní zvukař, což v právě v tomto prostoru bývá většinou průser. Atmosféře to ale nevadí, již při MAKE THEM SUFFER to byla jízda, při které přišly i pokusy o Wall of death, a nyní je dvakrát tak mocná. Adam je navlečený do nějaké pláštěnky, ptám se sám sebe, proč v takovém vedru? S druhou skladbou „Dead Planet“ také zůstáváme u aktuální alba, ale nejen nový materiál živí set na Sedmičce. Samozřejmostí je i návrat k prvnímu albu a skladbě „District Of Misery“, u které si nejvíce všímám toho, jak moc druhá kytara chybí. Navíc zvuk trochu plave, kytara jsou trochu udupaná a vše se do sebe slévá a znečitelňuje. Řeším dilema, jestli atmosféru nebo zvuk. Nakonec se vydávám hledat lepší místo, opouštím tak první řady a zbytek koncertu trávím vedle zvukařské sesle, kde je zvuk v pohodě.

Úplný závěr patří opět návratu k aktuálnímu materiálu, koncertně skladbám „World Engine“ a „Down Of Descent“. Atmoféra upocená a bude ještě upocenější, protože přídavek je na spadnutí. Inu, škoda zvuku. Ale já celkem chápu, že když zahraniční kapele ukážete domácího zvukaře Sedmičky, kterého vidí poprvé, jak si na nekuřácké akci zapálí cígo a následně mu do vlasů spadne osmdesátková prošedivělá ofina, která je ztělesněným opakem slova "cool", tak to moc důvěry nevzbudí.